Stín bohů

Tohle je svět krve, drápů a ostrých čepelí, svět předčasné a bolestivé smrti…Bitevní plání Vigríd, kde před staletími umírali bohové, se šíří zvěsti o válce, a tak slávychtiví jarlové i samozvaní králové svolávají své věrné. A zatímco se šikují a narychlo uzavírají nová spojenectví, pátrají po čemkoli, co by v nadcházejících bojích posílilo jejich šance. Kosti mrtvých bohů, magií nasáklá krev poskvrněných nebo obávaná monstra, jež se po pádu Snaky vyvalila z vaesenské jámy – to vše jim může v nastalém chaosu poskytnout nemalou výhodu a nakonec třeba i vytoužené vítězství.Mezitím nezlomná Orka stopuje vrahy svého muže, kteří jí unesli jediného syna, uprchlý otrok Varg se ocitá mezi Krvopřísežnými, o jejichž činech pějí skaldové u večerních ohňů, a domovem odvážné štítonošky Elvy se stává drakkar plný zuřivých válečníků. Jenže nitkám osudu odedávna vládne vyšší síla a ta má s trojicí nevšedních hrdinů vlastní plány…První díl oceňované fantasy ságy, která se odehrává v severském světě plném mýtů, magie a násilí.„Mistrovsky zpracovaná a brutálně přesvědčivá epická fantasy inspirovaná severskou kulturou.“– Anthony Ryan, autor trilogie Stín krkavce„Série, která je příslibem stejné míry komplexnosti a hloubky jako Kolo času Roberta Jordana nebo Píseň ledu a ohně George R. R. Martina.“– Library Journal„V Křivopřísežných znovu ožívá hlas hrdinské fantasy.“– Boris Hokr, iLiteratura.cz„John Gwynne dokázal, že písně bojovníků zaslíbených Valhale neztratily nic ze zvučnosti. Něco zachoval, jiné elementy naopak úplně převrátil a výsledek naservíroval společně s medovinou ke krvavé hostině.“– Jiří Kábrt, XB-1„Autor píše skvěle – a jeho emotivní, přesto však promyšlené vypravěčství, v němž se snoubí jazyk dávných ság s tím moderním, posouvá Stín bohů ve spojení s bezbřehou fantazií do hájemství knih, na které se nezapomíná a odkládají se stěží.“– Jiří Popiolek, Pevnost„Při psaní prvního dílu ságy Krvopřísežných jsem si užil spoustu zábavy. Severská mytologie a dějiny mě fascinují od nepaměti a tuhle sérii jim věnuju jako milostnou píseň. Když jsem v devíti nebo desíti letech otevřel převyprávění Béowulfa, hned jsem propadl oné jedinečné severské atmosféře se vší tajuplností, tragikou a temně komickým pohledem jak na bohy, tak lidi – a samozřejmě i pragmatickým řežbám epického rozsahu. Tím by se do jisté míry vysvětlovalo, proč se nyní účastním rekonstrukcí vikinských bitev a proč mě baví stát i s mými syny po boku ve štítové zdi. Tuhle knihu v zásadě inspirovali epos Béowulf a Ragnarök – střet na konci času, kdy bohové padli a svět byl přetvořen.“– z autorova dovětku ke knize